Již soumrak tichý v stmělé kraje sléť.
Sad podřimuje, klid mu na skráň sedá,
drozd s písní večerní na větev sed’,
a jásot její ani spát mu nedá.
Jak hlídal by tu jarních vděků dav:
jilm košatý, v němž hnizd je – ptačích světů,
ten břízy bílé drobnolistý háv
a mocný dub s tou jemnou třásní květů.
Teď první hvězda líbá nebes báň. –
Sen jímá kraj, dech klidný zeleň vlní,
třpyt rosy kropí květů vonnou skráň –
a duši měkkou mocná touha plní.
Kdy dřímá vše, tu procitne, a v let
až v modrou dáli, hvězdami co hoří – –
jeť každá hvězda, věřte, lásky květ,
a sladko tonout v takých květů moři.