Jezero dřímá v hlubině lesa,
skály je střeží, ptáče tam plesá,
v hladinu zářnou krajina snivá,
nebe i slunce, luna se dívá.
Vše mě tam vítá, vše mě tam táhne
v samotu, po ní srdce mé prahne.
Zřím na ty vnady v hlubině siné,
nebe jak lesy v náruč svou vine.
V rozkoši zírám, jezero krásné,
na obraz čarný v hloubi tvé jasné;
nikdo jej nemůž’, nikdo ti vzíti,
dokud jen krůpěj v tobě se nítí.
„Což kdyby vichry lesy mi sklály?“
Nechť! Zbudou přec ti – nebe a skály;
žaloba němá budou tu státi,
až jim snad věky krásu jich vrátí. – –
Také má duše obraz si chrání,
zářivá láska nad ním se sklání;
poklad ten drahý nižádná světa
nevyrve z nitra zloba mi kletá.
„Což v duši teskné osudu ruka
zničí-Ii lásku, zaseje muka?“
Ó, přec v ní zbude obraz ten drahý,
láska jejž vedla přes duše prahy.
Jezero klidné v hlubině lesa,
skály je střeží, ptáče tam plesá;
kroky mé v kraj ten rády tak spějí,
vždyť mi tam nitra ohlasy znějí.