Jde jaro, jde, ó věřte tomu cele! –
Že dosud sníh nám kryje stráň i luh?
Že ještě vody tíží ledu pruh? –
Ó nechť si, nechť, jen věřte, věřte směle!
Sem vizte blíž v ty zářné, měkké sněhy!
Ó, není to jen mrtvá, chladná běl,
tu sněžný květ, ten jara svit juž zřel,
hle, dýchá, žije, touží plný něhy.
Jen strpení, juž tažný pták se vrací,
až jásot jeho rozletí se v svět,
tu všecku zbudí spící zeleň, květ.
Již jdou, již jdou za sněženkami ptáci.
Zas nebe modrým usměje se okem
a zlata naseje nám v luh i les,
tam potok rozpění se stříbrem kdes
a perly vetká v mech a květy skokem.
Jde jaro, jde; tak sněženky juž zvoní:
„Ó, zotvírejte všecka srdce v spěch!
V ta mladistvá vám sešle lásky dech,
a šediny – ty zastesknou si po ní.“