Vltava vln šumným plesem
vyrvala se z ledu pout,
bujně valí je a hučí,
skalou, lesem, městem zvučí,
že jde jaro k nám.
V sady zeleň život vdechla,
hyacintů záhon pln,
jen ty stromy ještě v spaní,
nechtí květům věřit ani,
že jde jaro k nám.
Však juž kos jim povídá to,
usedá ve větví houšt,
zpívá, jásá, touží, volá,
nikdo zpěvu neodolá,
že jde jaro k nám.
Strom až v nitru všecek chví se,
rozpučí snad zítra, dnes,
vždyť ta čarná píseň jara
třeba věčně, věčně stará
nese radost nám.
Chodci maně zastaví se,
hledí v holých větví směs,
kos kde zpívá, kos kde jásá,
zobáčkem svým zlatým hlásá,
že jde jaro k nám.
Není krasší melodie
nad té první snivý taj,
vždyť v ní dřímá kouzlo světa,
ráje sen jí k zemi slétá –
nese jaro nám.
Stokrát v žití kdybys vítal
vesny příchod v písni té,
zas tě po ní touha schvátí,
všechno vítá, všechno zlatí...
Přijď, ó jaro, přijď!
Chvátáš – radost po žalosti,
po noci jak strastné den,
tajíš pocel lásky vřelý,
touží po něm vesmír celý.
Přijď juž, jaro, přijď!