Potkala jsem v kraji děcko
zlatovlasé, roztomilé,
na kadeřích stopy sněhu –
v ručce mělo květy bílé.
Nad ním v modru skřivan jásal,
slunce drahokamem plálo,
pozlatilo luhy, háje,
pozlatilo – zulíbalo.
Smavé děcko krajem spěje,
se svým ptákem v závod zpívá,
mroucí vločky v perly mění,
jak se na ně pozadívá.
Stopy jeho bělají se
vonným sněhem, plným žití...
Vždyť to samo zářné jaro –
sněženky – to jeho kvítí.