Jak opozděný motýl v květů víru,
by temné přespal stíny, úkryt hledá,
tak duše mil po svitu touží míru,
kdy temno stesku ani spát jí nedá.
Již opojen je rosou kvítek každý
a v sladkém tone spánku, taje dechy – –
má naděj prchá – marna touha na vždy,
je černá noc a nikde paprsk těchy. –
„Jak? temno díš?“ tak šepot kol se rojí.
„Jen k nebi vzhlédni, co tam květů plane,
jsouť věčný klid, je peruť lásky pojí,
tam duše tvá nechť s svými žaly stane.
Kdy duch tvůj vydán divé bouří zlobě,
kdy blaho tvé se suje, boří, kácí:
tu k hvězdám věčným v zbožné zaleť prosbě,
jich záře klid a mír zas duši vrací.“