Čas všecko dá: zář štěstí, smutek v duši,
květ blaha, klidu, slasti – však i žal;
leč zase žádá zpět, co přines’, dal,
a nejčastěj’, co drahým bylo, ruší.
Nám přines loučení, to, drahá, s Tebou.
Ty’s vděčné děti láskou objímala,
Ty pěstila jsi jejich srdce malá, –
teď odcházíš. – Nuž, vezmi přání s sebou!
„Tvé žití ozařuj jen slunce blaha,
je květy, štěstí květy, zdobte vezdy,
jak nebe širé zlaté krášlí hvězdy.
Bůh Tobě žehnej, pěstitelko drahá!
Ať blízko žiješ nám, ať třeba v dáli,
nech vděčným dětem místo ve Své duši!
Tak teplo, milo srdcím je, když tuší,
že ti, kdo vedli je, též milovali.“