Ó hudbo mocná, velká, nesmrtelná,
ty bez hranic a mezí krásy zdroji,
ó slavíku ty s orlím rozmachem,
duch v ráje letí na peruti tvojí.
Ó řeči beze slov, však této větší,
ty noci žalné hvězdo, záře ranní,
tvůj hlas i srdce z žuly budí k tluku,
tvůj jas i slzu mění v pousmání.
Ty kouzlo svaté, kouzlo všemohoucí,
ke skále pusté, Orfeus kde zpíval,
jsi stromů květ a zeleň přivábila,
i srdce skal tvůj ručej rozechvíval.
Vše: lásky něhu, však i bouře blesky
ty rodit znáš, a v matné, mrtvé paže
zas obří sílu voláš, ducha k slávě;
jen v před, jen dál, tvých křídel rozmach káže. –
Žij, hudbo česká, věcně v srdcích našich!
Tvá duše – píseň bouřná – píseň snivá –
výš vzlétni, výš, až v modro zlatých hvězd -
a sluncem buď, jež v dol se pousmívá.
Tvá něha poklid vlíbej v naše líce,
tvůj blesk nám rozněť v hrudi v sebe víru,
a z říše svojí bez hranic a mezí
nám hymnem slávy zni a hymnem míru!