Zataženo nebe mraky,
zataženo v šíř i dál,
déšť se lije,
v okna bije,
vichr děsnou píseň vyje –
luh i les se rozplakal.
Vichr letí, mraky šlehá,
všecko chvátí jeho vztek,
s černa nebe
slzy střebe. –
Teskno, smutno rve i tebe,
jak by svět se štěstí zřek’.
V okna krůpěj za krůpějí
klepe, buší víc a víc,
v šerém hávu
tyčí hlavu
vrchů pásmo. V bludném davu
rudnou kmeny borovic.
Nebem táhnou kalné mraky...
Zkad ten smutek v kraje pad’?
I v ty oči
rosa skočí,
svět kdy celý v pláči zočí.
Má z nás každý slunce rád!
Dost je slzí v žití lánu,
co jich tryská z duše až! –
Sviť, ty zlato,
s nebe vzato!
Zapomenem’ chvíli na to,
jak tu trpký úděl náš.