Což ta láska věc je divná!
Srdce dáš jí – něžný květ,
zlíbá je jak slunce zemi –
pak je vrátí mroucí zpět.
Což ta láska věc je divná!
Ptačím zpěvem promluví,
ale ostrým spárem dravce
zraní tě – aj, kdož to zví?
Což ta láska věc je divná!
Praménkem ti šeptá slast,
vlnou divou v bouře jeku
zve tě v dál – kams v bol a strast!
Proč jen po ní srdce touží?
proč v tu její měkkou dlaň,
jež se v ruku krutou zvrátí,
vkládáš svoji? – Chraň se, chraň!
Vždyť ta její rosa sladká,
jež ti v duši napadá,
horkou slzou z oka tryskne – –
kdo ti potom těchy dá?
Marno všecko! l ta země
věří jarem v lásky ráj – –
a kdy ptáci odlétají –
zimy usmrtí ji taj. – –