Jedna šla topoli. K modru se týčily,
šuměly bez klidu tajemnou zvěst,
po poli, lučině stuhou se bělela,
zapadla do lesů v měkounký klest.
Jiná šla lipami ve stínu ukryta,
jako ta fialka za jarních dnů;
sladce kol dýchaly stromy ty staleté:
pohádku svobody – hrdinných snů.
Ona zas pod lesem smrčinou vroubena.
Chvějným jich závojem čarný dne lesk
zapadal – naposled v růžové dálavě
v žití jak umírá radost i stesk.
Třešněmi po vršku jiná zas vine se.
Stromy juž plničky rudých jsou zdob,
pod nimi dětí je veselá družina –
nad nimi špačci – by každý si zob’.
Ó, co tu ještě cest lesem i lučinou,
po skále chudičké, u třpytu vln,
krásné a krásnější, z mysli mi nezmizí,
půvabem dýchaly, kraj je jich pln.
Ještě ta modříny k zídce jde běloučké,
lípy tam tulí se v tichounký šum,
jakoby ve snění břízy se sklánějí,
kámen kde tlumočník zmlklým je rtům...
Vadím je všecky ty cesty a cestičky,
byly tak jásavy v úsměvu dne,
byly tak čarovny ve hvězdné náručí – –
Tebou však drahy mi – žití můj sne!