V květnu bylo. – Zlata proudem
čilimník po stráni plyne,
šeřík sladkou dýše vůni,
nachový se s bílým vine,
a v něm sotva zeleň kmitá
v opojné té květů tůni.
Kalina ti v měkkou kadeř
bílých růžic zdobu vplétá;
hlavinka to roztomilá.
Onde na keř nachem slétá
náruč červánkových květů – –
Či snad o růžích juž snila?
A tou strání plnou květů
ručej bujný přebohaté
zeleni v dol vlnou řine,
pryskyřníku kvítkem zlatým,
rozhozen co štědrou dlaní,
úsměv jara čarný kyne.
Každý strom a úkryt keře
drobnou ptačí píseň tají...
Ó, ty jara symfonie
jenom květy zplna znají.
Nejsladší v jich skrytu vonném
pták si šeptá melodie.
Voní květ a zvučí píseň...
Chci si odnést plnou duši
jásotu, jímž jaro budí
zem z té bílé zimy hluši. –
A přec zevšad tichý smutek
v nitro se mi teskně loudí.
Proč jen, proč ta snivá touha
z písní, květů dýchat zdá se?
Proč ten zimy stín se vrací? – –
Slunce prchlo dnes té kráse
jako úsměv lásky duši –
odsouzené k resignaci.