V svět rozlétly se nové písně vroucí.
V ně vložil pěvec žití trn i květ,
v nich zněly duše nejvřelejší tóny,
v nich žil i mřel. – Chvěl touhou se mu ret,
kdy děl jim: „Jděte!“
I četli je. – Ten s hrdým pousmáním,
ten s pošklebkem se v listech probíral,
ten lhostejně se v jejich nořil hloubi,
a onen želel, že je čet’. – A dál?
Což rozuměli?
Jim verš a rým jen zvoní v rhythmu chodu,
jim slza chladnou rosou září jen,
jim výkřik bolu zvukem bez ozvěny,
jim neznámo, co tkalo v duši sten,
čím ožil verš.
Stál básník v dumách pod kritiky křídly,
jež ostrým spárem rvala květů nach,
těch květů jeho vroucí poesie,
a metala je vichrem soudu v prach.
A umdléval.
I oněměly náhle jeho písně,
z nichž žití válo dřív mu pozdravem,
a zchvácen kles’, jak zmírající ptáče...
dech těžký pod hrubým se tají jhem –
to lidský soud. – – –
Aj! nová píseň v hruď mu zaťukala:
„Jen v před, jen výš, mně přenech trud a bol,
ty žij, ty pěj jak pod oblaky ptáče,
to neptá se, co říká lidstvo kol?
Má v písni svět.
Nic nedbej těch, kdo rukou mraznou chvátí,
co vzešlo v duše slunci zářivém,
co květem padlo v žití lány pusté,
co vroucí láskou dýše v srdci tvém –
jen pěj, jen pěj!
Jen v jednu duši nadýchá-li štěstí,
jen v jedno srdce těchu – píseň tvá –
jen v jednu paži včaruje-li sílu,
pak marně nerozpiala křídla svá
v let k blankytu!“