Na hřbitově tiše leží
V trávě lebka na pokrají,
Z důlků dvou, kde oči byly,
Dvě pomněnky vykvetají;
Vedlé nich se na lupínku
Křídobílý motýl houpá,
Květy líbá, již se vznáší,
Již se v modru nebes koupá.
Raduj se, ty lebko bílá,
Zas máš oči modrojasné,
Zase libě na svět hledíš,
Nežel těla smrti časné;
Ona není tak přehrozná,
Jak to svět bojácný soudí,
Ona nový život dává,
Z prachu nová síla proudí.
A ten motýl? – aj to duše
Schránku svoji navštívila,
A když oči živé našla,
K nebesům se navrátila.
O tak smrti se nebojte,
Ta jen nové kvítí sází,
A co anděl míruplodný
Duši k nebi doprovází!