Na vraníku Jeník jede,
Vedlé sebe brůnu vede,
Aby na nich mládenci
K svatbě zvali pod věnci.
Jede, jede kolem lesa,
Slavík s ním o lásce plesá,
Srdce skáče laskavě,
Jako laňka v doubravě.
Jede na to v šírém poli,
Tu ho srdce pozabolí,
Neb naň všecko volalo,
Že ho děvče zklamalo.
Křepelka se v žitě hlásí:
Škoda hochu tvojí krásy;
Nevěř, nevěř dívčině,
Jiného zve: Pojď ke mně.
Na to vidí žvavou straku,
Jak se snáší od oblaků,
Ta v zobáku prsten má,
A ten Jeník dobře zná.
Straka jemu zprávu dává,
Že se právě Běla vdává,
A když láska uvadla,
Že jí prsten ukradla.
Aj, tu letí čápů řady,
Jeník volá od ohrady :
„Leťte čápi, leťte dál,
Jeden z vás mou lásku vzal.“