Kýž mi přáno, ještě jednou,
Dřív než moje líce zblednou,
Býti v citu blaženém,
Jejž jsem jako dítě míval,
Když mne otec můj vodíval
Po palouku zeleném.
Na lučině, v chyži, v háji
Žiltě klouček jako v ráji,
Duše jeho plesala,
Plesal též, když mu matinka
Vlásky stírala s čelinka,
Stírajeci líbala.
Její klín mu trůnem býval,
Na němž jako král sedíval,
Baldachyn byl lípový,
A matinky slzy drahé
Roněné na čílko blahé
Daly vínek perlový.
Teď je veta po tom ráji,
Země ta mne neukájí,
Klouček zrostl, našel – klam;
Pravý ráj jen tam je v květu,
Kde je tisíc hvězdných světů,
Pravý ráj jen tam, jen tam.
Proto přál bych ještě jednou,
Dřív než moje líce zblednou,
Žíti v citu blaženém,
Jejž jsem jako dítě míval,
Když mne otčík můj vodíval
Po palouku zeleném.