Znám dvě sestry, obě něžné,
Něžnější než lilie,
Jedna s myrtou na hlavince,
Druhá – věnec nevije.
Obě pláčí, na se hledí,
Ruka v ruku vložena,
A tak dlejí pod cipřišem,
Kde je hrobka zelená.
Na té hrobce růže leží,
Svadlá růže červená;
Ach tu sestrám slze kanou,
Neb je na vždy zlomena.
Pramen slzí ze čtyr očí
Budí růži milenou,
Darmo ale oči pláčí,
Nespatří ji zkříšenou. –
Ty dvě sestry, milko drahá,
Naše smutné duše jsou,
Ty na hrobě lásky pláčí,
Až jim slze vytekou.