Míno, když ti z duše zpívám,
A ty dlíš tak vedle mně,
Svolujíc, by ruka moje
Spočívala v ruce tvé;
Ach tu v ráji se potápím,
Duše má je blažená,
A mé srdce přizvukuje:
Míno, Míno, Míno má.
Proč to v srdci mém zaznívá,
Proč mě klame sladký hlas?
Vždyť já mám tě věčně míjet,
A on přec se hlásí zas;
Pro mně’s, duše, hvězdou dálnou,
V jiný ráj co zapadá,
Srdce však přec opětuje:
Míno, sladká Míno má.
To mé srdce jest jak dítě,
Jež hra klamná oblaží,
Nech mu, Míno, ty radosti,
Až se samo nabaží;
Když ví, že se někdy vezme
Hříčka mu ta milená,
Pak ať pláče nebo zpívá:
Míno, Míno, Míno má.