Smíření.

Nade mlejnem pod javorem Stojí s Hannou Jeníček, Ona mu sic lásku dala, Žádných ale hubiček;

A čím víc on po nich nyje, Tím víc Hanna usta kryje, Nechce líbat nikterak, A mlejn na to: tak tak tak.

Jeník Hannu z loktů spustí, Pod javor se usadí. Sám si hraje, sám si zpívá, Hanně sednout neradí.

Ta však celá zaražená Bledne a jak opuštěná Smáčí slzou modrý zrak, Mlejn zas na to: tak tak tak.

Aj tu Jeník vstana volá: Pojď do mého objetí! A Hanička jako v nebi Hned mu v náruč přiletí, –

Sama se teď k němu shýbá, Místo jednou stokrát líbá; Tak ji zkrotil ten jonák, A mlejn tleská: tak tak tak.