Kdyby mi tak osud kázal,
Bych se loučil s vlastí svou,
Hrstku půdy bych si svázal
V roušku slzou zkropenou.
Půdu tu bych zbožně sháněl
S hrobů Čechů věnčených,
Duch by jich se ke mně skláněl
V končinách i vzdálených.
V půdu tu bych sázel růže
Ze Sionu vlasti své,
Vedle růží dalbych lůže
Pro lilie bělavé;
Aj tu měl bych barvy české,
Barvy vlasti milené,
Matky drahé slávoleské,
Matky věčně vznešené.
A tu půdu a ty kvítky
Vzal bych s sebou v šírý svět,
Pěstil je co otec dítky,
S nimiž nesmí domů zpět.
Když bych smutně dále kráčel,
Ke mně by se shýbaly,
A když tvář bych slzou smáčel,
Ony by jí slíbaly.
A když jednou žití záře
Mizely by ode mne,
Sklonil bych své bledé tváře
Na hrst země svěcené;
Zašeptal bych: Bože, vzdávám
Vřelé díky lásce tvé,
Že pod růžemi skonávám
Na vlastenské půdě své.