Pravdu mluv, s kým se potkáváš
V tomto světa oudolí,
Když za srdce duši dáváš
Věrné panně – příteli.
Pravda jesti věčná růže,
V ráji nebes pěstěná,
A pod sluncem kvésti může,
Kdo jí půdu – srdce dá.
Pravdu mluv, když svému králi
Touhy vlasti zvěstuješ,
Jenž ti dlouho v srdci plály, –
Zjev, že vlast svou miluješ;
Pravdu mluv, čím národ zkvítá,
Co v propast jej uvrhá,
Čím si slávy věnce splítá,
Čím je však zas roztrhá.
Pravdu mluv, když k nebes trůnu
Zbožný duch tvůj zalétá,
Když se blíží k otce lůnu,
Kde je láska ukrytá;
Odhal hloubky srdce svého
Jak oblohu hvězdnatou,
By vždy ve tvář Tvorce tvého
Pravda zřela přesvatou.