Vede osud v dálné kraje
Od milenky jinocha,
Oba pláčou v objímání,
Posléz jinoch zavzdychá:
Slib mi, děvo, dýl ze vlasti
Budu-li než rok a den,
Že mne vyhledá tvá láska;
Slib to, děvo, slib to jen.
Slibuji a přísahám ti,
Můj miláčku oddaný,
Že do roka do dne budu
Mít uzlíček svázaný.
Ještě jednou jinoch líbá
Ráj svůj – oči děviny,
Pojme hůl, – již je na pouti
V dálné, dálné krajiny.
Rok a den již dávno minul,
Děva doma ještě dlí,
Ale máti, věrná máti
Za synem se hotoví.
Oudy slabé s láskou silnou
Projdou vlasti každý kout,
Ale ach, ty staré nohy
Konat musí další pout.
V cizině tam na pahorku
Kostelík a hrobové,
Tam se modlit matka pílí,
Neb ji chrám tak vlídně zve.
U kostelních dveří sedne;
Než tu čte a čte a – čte;
Na hrob klesne, vzdychne, zbledne, –
Našlať matka – dítě své.