Míno, duše ušlechtilá, krásná,
Tobě kvete dvojí krásný máj;
Kam tvé oko modrojasné hledne,
Tam se na tě směje čárný ráj.
Vesna pro tě kytinky sečítá,
Růže tě co sestru líbají,
Violinka k tobě vůní dýše,
A pomněnky družku vítají.
Máj druhý v tvé něžné duši zkvítá,
Ó kýž věčně se ti zelená!
A ten citů ráj ti přeje vroucně
Každá duše drahá, milená.
A kdož pro tě neměl by to přání,
Když jsi ctnost a vlídnost vtělená?
Když tvůj pohled přemilostný, něžný
Lahodou andělskou plamená?
Jako sama plešeš ve dvou májích,
V srdci majíc nebe blažené,
Tak rozsívej též radosti kvítí,
Na koho tvá mysl zpomene.
Pěvci však, jenž tobě děvo krásná,
Tyto hlasy z duše věnoval,
Bude dost, když zpomeneš a šeptneš:
„Já ho znala, on mi štěstí přál.“