Klepe poutník na vše dvéře
V pozdní noční hodině,
Z ciziny se domů béře,
Neb je sladko v otčině.
Mnohý okno své otvírá,
Ptá se, zda to našinec,
Hned je zase však zavírá,
Volaje: To cizinec!
Klepe také u okénka,
Kde dívenku celoval,
Nekvapí však ven milenka,
Již tak vroucně miloval.
Aj tu poutník líce smáčí,
Srdce nesa raněné;
Ještě k jedné chyži kráčí,
Zda tam duše milené.
Sotva klepe, vyjde máti,
Vyjde otec k synu ven;
Proč ho mohli ti hned znáti? –
Že pravý tam domov jen.