Ze všech kvítků, co jich Vesna
Probudila v lásce ze sna,
Volil jsem pomněnky sobě,
Bych je líbal v každé době.
Zahradník je mile pěstí,
Trávky plané kol nich klestí,
Ráno, večer pilně vlaží,
A pomněnky v zrůstu blaží.
Jejich květ jsou mé radosti,
V nichž jsem tonul za mladosti,
Půda jejich – srdce moje,
Vláha jejich – slzí zdroje.
Zahradník jest – čas, co býval,
V němž libostně jinoch sníval,
Zahrada – kraj Slávy celý,
Jejž objímá cit můj vřelý.
Každé slasti, jenž mi přána,
Jest pomněnka věnována,
A ty všecky věrně pletu
Kolem lípového květu.