Netruchlete, bratří moji,
Když radosti pochováte,
Když u chrámu blaženosti
Sloupy klesat uhlídáte;
Vše co zemské musí klesnout,
Z prachu zas jen prach vyzrává,
Svadne poupě, svadne růže,
Ač milostný zápach dává.
Svadnouť někdy světy celé
Jako poupě, jako růže,
Svět – ta kytka stvořitele
Věčně v ruce kvést nemůže;
Lístky její – slunce, hvězdy,
Opadají v času válce,
Světy jiné sršet budou
Z ruky Páně v světů dálce.
Když i světy někdy svadnou,
Proč ne zemské též radosti?
Když na hrobě jejich zroste
Strom, jenž sahá do věčnosti?
Je to, bratří, strom života,
Na němž kvetou palmy krásné,
S těmi někdy k trůnu Páně
Přistoupíte – v době spasné.