Opět sahá pěvec do strun českých,
Zkouší zvuky svého varita,
Co již dítko sladce oblétaly,
Když budoucnost ještě zakryta.
Z dítka jinoch, z jinocha muž vyspěl,
V srdce jemu vepsal světa děj:
Půdu svatou, kde jsi zrozen, líbej,
Mluvu, matkou danou, v uctě měj.
Šlechetníče milodušný, slavný,
Zvuky ty a vlast jich také znáš;
Víš, že v mluvopestrém, říšském věnci
Tajnou krásou stkví se jazyk náš;
Tys byl první v šírošíré říši,
Jenž obrátil zrak všech na ten květ,
Tam kde svoji ho víc nepoznali,
Jak když jinoch vrátí se co – kmet.
A však kmet náš statný jazyk není.
On jest jinoch, měvší drahný sen;
Svíží jest, co javor podlé vody,
Krásný jako jarní z jitra den;
Oko jeho jasné, jako nebe,
Hluboký co moře jeho cit;
Jeho hlas ten pěje srdce k srdci,
A přec rázný jest jak – Svantovít.
Toho jinocha, Ty Synu Vlasti,
S vřelou láskou vzal jsi v ochranu,
Pojav za ruku jej ostýchavou,
Vedl’s vznešených jej do stanů.
Věnuj mu svou přízeň k další pouti,
Pomoci kde hoden, tam se zjev;
Pak se na blankytu vlasti drahé
Věčně stkvíti bude hvězda – Lev.