Zaplesejme k světa Pánu,
Že otevřel věku bránu,
Jenž zavítá nyní nám;
Na čele se hvězda třpytí,
Ta na pravdu, na blud svítí,
Aby člověk volil sám.
Ejhle blud, co dlouho vládl,
Novým věkem neomladl,
V temnost dal do moudrý čas;
Již i ve hrob temný kleslo
Ono staré, prázné heslo:
„Dřív co bylo, ať je zas.“
Však co dobré, ať je dávné,
Má u nás přec místo slavné,
Staré pravdě kvete máj;
Ona věčně zelená se
S pravdou novou v stejné kráse,
Obě zdobí zemský ráj.
Pravda chrám svůj stále roubí,
Sloup ke sloupu věrně snoubí,
Až ho v kráse dostaví;
Lidský duch, ten jinoch zdárný,
Pomáhá jí v den i parný,
A tím sám se oslaví.
Až chrám bude v slávě státi,
A v něm svatá oběť pláti,
Jakou dává Cherubín:
Klekne lidský duch k oltáři
Jako kněz v nebeské záři,
By se chválil – Hospodin.