O radosti, věčná růže,
Což se tobě rovnat může?
Ty jsi krásná, vznešená;
Tvoje krása, tvoje vůně
Má studánky v nebes lůně,
Družko dobrých milená.
Z končin věčných tvoje věnce
Padají v svět pro zvolence;
Kdož by je nesbíral rád?
Kdo nemá ctnost v duše chrámě,
Darmo po nich zdvihá rámě,
Neověnčen bude stát.
Věnce své nebeské přáváš,
Dobré skutky kde shledáváš,
Vod živých ty pramen jsou;
Nepravost kde lidstvo šálí,
Hned jak mráz tvé květy spálí,
Živy se víc nevznesou.
O radosti, květe májů,
Vláha tvá jde z divných hájů;
Cipřiše tam šeptají;
Všecky slzy z bolu tváře,
Jíž útěchy vzešla záře,
V proud radosti splývají.
Proud ten spěje do věčnosti,
Posvěcen se zpět v rychlosti
K zemským vrací končinám;
Kdo jsi bratru slzu smutku
Ve šlechetném setřel skutku,
Přistup k proudu hlubinám.
Skloň se k proudu, zdvihni číši,
Zavdej bratrům, volej k výši:
Dobro, pravdo, kráso, vám!
Vy nás v žití obletujte,
Ctnosti věnce poskytujte,
Jež v radosti dáme chrám.