Časně ráno za svítání
Z vížky slavnost zvon vyzvání,
Slavnost věrných dušiček;
K chrámu mlhou Hanna kráčí,
Tichou slzou líce smáčí,
Neb jí zesnul Jeníček.
Na tom místě, on kde stával,
Zrakem lásky ji hledával,
Klekne panna v potají,
Ručky spíná, oči zdvíhá,
Kde se smutku slzy míhá, –
Ústa cosi šeptají.
Než když lid, an Boha vzívá,
Za dušičky zbožně zpívá:
„Odpočiňtež v pokoji,“
Vydá také Hanna hlásky,
Vědouc, otec věčné lásky
Že jí ránu zahojí.
Když se slavnost dokonává,
A lid za své oběť dává
Tam na oltář svěcený,
Hanna zlaté srdce snímá,
Toho dar, co věčně dřímá,
Dar Jeníčka milený.
A když vrací se do chýše,
Slunce vstoupí již do výše, –
Obraz žití nového;
Hanna se tu k nebi dívá,
V slzách rajsky se usmívá,
Neb tam najde – milého.