Písně, dcery mojí duše,
Vás posílám, mír vám ruše,
Za sestrami po vlastech!
Nevím, jak se s nimi dělo,
Co je oko nevidělo,
Nevím, váš co osud všech.
Leckdo vám snad v nedůvěře
Zavíraje svoje dveře,
Jmeno neupřímných dá;
Než přistupte jemným krokem,
Tažte se ho modrým okem,
Zda tak zrádce vypadá?
Nic netajte, co vám svěřil
Ten, co vaši pout vyměřil,
Jak vás věrně pěstoval,
Co se v jeho oku skvělo,
A na čelo vaše sjelo,
Když vás něžně celoval.
Rcete, komu bouře milé,
Vy že máte sbírat čile
Květy míru na věnce;
Cíle dojde tiché Labe,
Krůpěj též, co skálu dlabe,
Tak i míru milence.
A teď jděte jmenem toho,
Jenž ostříhá dítek mnoho,
Hvězd co svítí na nebi;
Než hned zaraz vaše noha
Tam, kde krále, vlast a Boha
Sbory ctnostné velebí.