Když se loučíš s duší milenou,
Proč as perla vyskočí
Tu i tam hned do očí?
Snad za bol to sladkou odměnou?
Když se loučíš s duší milenou,
Teprv ztrátu v světě znáš,
Proto vroucí slze máš,
Naděje ač s palmou zelenou.
Když se loučíš s duší milenou,
Mníš že hory padají,
V poly srdce lámají,
Oko tvář – bolestí vtělenou.
Když se loučíš s duší milenou,
Zdá se, ráj kde květný stál,
Že ho bouřný vír zavál,
A zakrývá moře svou pěnou.
Když se loučíš s duší milenou,
Oko v oko pohlédá,
Vzájemně si obraz dá,
A tak duše na se zpomenou.
Když se loučíš s duší milenou,
Snad se zde již neshledáš,
A přec hlasu pozvedáš
V sladkobolném snu: „Na shledanou.“