Když matince v noci černé
Zatlačuješ oči věrné,
Ach tu pláčeš;
Když na drahé otce oudy
Sypají v hrob tvrdé hroudy,
Opět pláčeš.
Hrob zarůstá, s ním tvá rána,
Slza je co rosa zrána,
Tišej pláčeš;
A když zelený již stánek
Kde ty drahé pojal spánek,
Tiše pláčeš.
Tu se v srdce láska vloudí,
Z oka slza nechtíc proudí,
Sladce pláčeš.
Než to srdce, tvým co vládne,
Stalo se nevěrné – zrádné,
Hořce pláčeš.
Tu přátelství kyne rámě,
Ty tam dlíš co v svatém chrámě,
Volněj pláčeš;
Než přátelství v krátké době
Odpočívá samo v hrobě,
Ach zas pláčeš.
Co tu v bolu srdci zbývá,
Útěchu a sílu vlívá,
Když tak pláčeš? –
Pohleď k hvězdám, tam tě vítá
Láska věčná, slze sčítá,
Až – dopláčeš.