Že spatřil světlo jsem nebeské,
Kde vy též, bratří, žijete,
Čest otců z ust že matky české
Rozhřála mysl dítěte;
Že já cit děcké touhy, lásky
Českými jen jevíval hlásky:
To slast je má, to slast je má,
Již vděčný jen syn vlasti zná.
Že jsem v jarosti své kvetoucí,
Když v světě stál již mládenec,
Svou lásku obětoval vroucí
Vlastence jen co vlastenec,
Že jsem ji v každém novém máji
O příštím hlásal blaha ráji:
To slast je má, to slast je má,
V níž tone duše blažená.
Že jsem co muž své vlasti drahé
Rekovné služby věnoval;
S ní radoval se v době blahé,
S ní v strasti truchlil, bědoval;
Že vychoval jsem syna ctného,
Jenž nahradí zas otce svého:
To slast je má, to slast je má,
Pod sluncem rovné že nemá.
Že utěšenou zřím tu dobu,
Kde vlasti zkvítá naděje,
Že někdy též u mého hrobu
Se české oko zaleje,
Že prach můj pojme česká země,
Kde bohumilé žije plémě:
To slast je má, to slast je má,
Ta nad hrobem se zelená.