Pod jabloní košatou,
Květem bílým bohatou
Sedí bílý kmet,
Kolem něho hrají dítky,
Zbírajíce něžné kvítky,
A to jich je svět.
Někdy kmet zde také hrál,
Tehdy strom co mláď tu stál,
Tomuť mnoho jar!
Tenkrát kmet byl bujný klouček,
Jejž těšíval jasný brouček,
Světa každý tvar.
„Doby mladé škoda vás,
Vy jste byly plny krás,
Rájem každý den;
Kde jste vy mladosti ráje?
Rozkoš vaše sladká báje,
Vy jste sen, jen sen.“
Stromem vánek kolíbá,
Kmeta květem obsypá,
Vlas – květ jeden lesk;
K němu dítek sbor přichází,
Kvítky jemu v lůno hází,
Zmizí zas co blesk.
Kmet se kolem ohlédá,
Srdce žalem usedá,
Zrak je porosen.
„Kde jste vy mladosti ráje?
Rozkoš vaše sladká báje,
Byly jste jen sen.“