Vidělas kdy, děvo, růži,
Jak za jitra pláče,
Když jí z květů po dni parném
List za lístkem skáče?
Růže ta tvůj obraz, děvo,
Tvá též krása svadne,
A pak pro ni z očka tvého
Mnohá slzy spadne.
Pak-bych mohl v ruce tleskat,
Krásy smrt ti přáti,
Proto že se’s nezdráhala
Hrob mé lásce dáti.
Ale, drahá, nestrachuj se,
Nebudu se mstíti,
Duši, již jsem jednou ctíval,
Musím věčně ctíti.
Když jen po letech mi řekneš:
„Odpusť mi své strasti,“
Hned se změní moře želu
V moře rajské slasti.