Když uvadnou jara kvítky,
Nové se pozvednou;
Ale žití jaro krásné
Kvete jenom jednou.
Jednou jen a nikdy více, –
A jak rychle míjí!
Ruka musí růže pustit,
Jež do věnce svíjí.
Svíjí, aby duch i srdce
Truchlily tím více,
Když tak vidí věnec vadnout,
Co měl zdobit líce.
Líce, oči, světa krásy,
Vděků všech oltáře!
Proč se tak neskvíte stále,
Jako slunce záře?
Záře slunce budí kvítky,
Ty se jarem zvednou;
Ale žití máj, ten krásný –
Kvete nám jen jednou.