Když jsem ještě klouček býval
A se večer k nebi díval,
Co tam svítí hvězdiček,
Mníval jsem, že jsou to kvítky
V modré zahradě, by dítky
Měly krásných kytiček.
Tuť jsem často po nich toužil
A milého otce soužil,
By k těm bílým růžím spěl;
Nízko zdály se ty růže,
Že je každý trhat může,
Kdo by na kopeček šel.
Otec můj se pousmíval,
Já však divil se, proč dlíval,
Neznaje v tom žádnou tíž;
Až tu jednou vážně ztichnul,
A po chvilce zbožně vzdychnul:
„Snad jim budeš někdy blíž.“
A ty slova otce mého
Tkly se ducha mladistvého,
Smysl jejich rostl s ním;
A když nyní k hvězdám zírám,
Slovem žasnutí zavírám:
„Otče, již ti rozumím.“