Spadla hvězda za večera
Přímo s nebe do jezera.
Šla matinka kolem břehu
Co andílek s dítkem v běhu.
„Aj matinko, co to spadlo?
Na nebi snad kvítí svadlo?“
‚Nesvadlo, to líbá nebe
Krásnou zem, jak já teď tebe.‘
„Zřím hubinku tu i jiné,
Jako růže vše to plyne.“
„Pusť, matinko, pusť mne čile,
Ať si schytám růže bílé.“
„Já si z nich kytinku svinu,
Ráda budeš tomu činu.“ –
,Jezero tě neponese,
Pohleď, jak se samo třese.‘
„Já jsem lehké jako pero,
Pusť mne, máti, na jezero.“
,Kdybys jen se, dítě, hnulo,
Rychle bys tam utonulo.‘
„Já, matinko, neutonu!“
Vece dítě k vodě v honu.
Ztrne máti, hlas se chvěje,
Chytne robě, domů spěje.
Toto ale v nepokoji
Vytrhne se matce svojí,
Letí k vodě pro hvězdičky,
Spadne – mrak jde přes očičky.
Co strach matku k vodě vede,
Je co hvězda dítko bledé.
Od té doby za večera
Hledí máti do jezera;
Z krásných očí slza kane
Každé hvězdě, co jich plane;
Neb snad jedna z nich je robě,
Ano leží v chladném hrobě.