Zvěstuj oko, jak milá je
Ona modrá výšina,
Víš-li, u paty že leží
Tichá, drahá dědina.
Vrch ten jako dávný známý
Pozdravuje z domova,
Jako přítel, svou co věrnost
Do šedin až dochová.
Mešká-li na něm obláček,
U lehounkém pohnutí,
Zdá se, že to tam matinka
V sladkém v náruč kynutí.
A když mráček se rozplývá
Po nebeském blankytu,
Zdá se, k nám že její duše
V toužném spěje pocitu.
A když ještě zvonek zavzní
Stejný jako v otčině,
Tu duch letem holubinným
Chvátá k rodné končině.
Tak se nediv srdce plavci,
Že mu bylo plakati,
S ostrova když otcovského
Kouř uzíral vztoupati.