Člověk na moři věčnosti
Loď je slabá, vrtkavá,
S níž si vlna v zhoubné zlosti
Jako s lístkem pohrává.
Vůle je ten stěžen křehký,
Jako ze skla tesaný,
Srdce – plachet záhyb lehký,
Větrem sem tam pohnaný.
Zrádný osud, líté vášně
Jsou ta bouře strašlivá,
Ana lodi prostopášně
V temný jícen zarývá.
Než tu rozum jako veslo
Řídit má kvapící běh,
Aby moře plavce neslo
Šťastně na kynoucí břeh.
Víra jestli věží jeho,
Stkvělou co zasílá zář,
Ouskalí by míjel zlého,
A na pouti zjasnil tvář.
Zarazil-li v modro nebe
Kotvou svojí naděje,
V přístavu pak spatří sebe,
Ráj se na něj zasměje.