Kde jsou dnové,
Zlatí dnové
Věku mého mladého!
Ach proč nebe
Nechce děvám
Přát osudu stálého!
Sotva se mi
Šestnáckráte
Háječek náš zelenal;
Již ten osud,
Zlobný osud
Pryč odemne blahost hnal.
Když jsem ještě
Malá byla,
Nestála sem o lásku;
Ale, hleďte!
Tu mne všecko
Líbalo, co o sázku.
Nyní cosi
Takového
Mneby více těšilo;
Teď však od mne
Všecko prchá,
Jakby se to zděsilo.
Jen Vilímek
Mně jediný
Ještě se nevyhýbal.
Ach, Vilímek
Kdyby nebyl,
Mneby žádný nelíbal!