Proude citů vděčných! jev se v plesu,
Nebť jsi dávno bažil zjeven být!
Mocným křídlem leť, duchu! k hvězd kresu,
Bys tam mohl pocty věnec vít:
Pro starečka mileného,
Činy svými důstojného.
Však nám nelze, drahý! co ti přáti,
Když již hojně Tobě žehnal Bůh;
Hřiven pět On Tobě ráčil dáti,
Ty pak Jemu vždy jsi věrný sluh;
Jenom teď ať setrvání
Přeje svému požehnání.
Aj, tak ží přemnohá leta vlasti,
Hleď jí slovem, skutky prospívat;
By jsi mohl boluprázdné slasti
Za tvé snahy u nás požívat;
Bys moh’ trudu slze stírat;
Pro věčnost si zásluh sbírat.
Povždy budeš v našich srdcích žíti,
Která láskou soběs podrobil;
Synovsky Tě touží každý ctíti,
Horlí, jakby Tebe ozdobil.
Na důkaz vem, otče milý!
Věnec, jejž tví věrní vili.