Toť svět ten, v nějž mne přivolat se snažíš;
Však věru marny jsou ty vroucí snahy!
Mé touhy jiné zvolily si dráhy,
Jichž nikdy v přesytu se nenabažíš.
Když tichá noc se krajem rozprostírá,
A Luna svítí na dol, bory, sváhy:
Tu svatá slasť mou celou duši svírá,
Jež tajným kouzlem vzhůru v blankyt letí.
Tu obor vyšší vstříc se jí otvírá;
Kruh, utvořený Umek od devěti,
V čarovná místa jímá udivenou,
A nový život počne jí tou změnou,
Když svatým zpěvům sebe pozasvětí,
Jež přesladkou ji prochvívají zvěnou.