Však z hnustého mne neviň rozervanství:
Toť mínění by o mně bylo křivé:
Já nezavřel na svět v vášni divé –
Rci jen, co je ten svět a jeho panství,
Což jeho přepych, jeho hlučná sláva,
A lesk a purpur v záři oslepivé?
Co česť, jež zrádně ráda vždy klamává?
Což učenosť na odiv vystavená,
Když v pustý hrob lavřínem zdobná hlava
Poklesne, sotva slavně ozdobená?
Což bohatství, zkušenosť dávnolétá,
Když změna časův vše jak mrvu smětá;
Když všecko mizí jako vody pěna,
A štěstí sotva vzešlé juž odkvětá?