Žel ach! že bolu hryzající rána
Tvůj život strhla v květu nejstkvělejším,
Když touhy tvé se v puku nejpěknějším
Rozvíjely jak růžná zora s rána!...
Tu juž jsi cítil smrti mrazné vání,
Jímž mřela naděj v zmaru vychovaná –
Vzpor marný’s vodil s ní i s sebou v plání;
Jen ještě více kolčil’s v namahání
Ty palné boly: srdce svého podíl.
Tu v duchu tvém se nový život rodil,
Kde úžas vládl, trýzeň a zoufání!...
Ty světoříše, jež duch tvůj dřív plodil,
V jich vlastní větrné jsi krovy shodil:
Hrob zklamaných čák: toť cíl putování!