Na tarasu v květech růží
Sama ve hlubokém snění,
Na hedvábném loži leží
Žena, nad niž krasší není.
A tam leží prostovlasá,
Bílé ruce skleslé v klíně;
V očích přimhouřených slzy
A bol srdce ve hlubině.
A tam leží něma, sama,
V stínu noci opuštěna –
A přec jindy chvalořečmi,
Zvuky písní oslavena.
A tam leží bledá, skleslá,
Od svých drahých opuštěna:
Jindy královna to mocná,
Nejnešťastnější teď žena.
Vlastních dětí nevděk černý –
Divoký drak – srdce hryže;
A kdo v prach ji pokořil, ach!
K tomu zášť ji, láska víže.
A tam leží opuštěna
V pláči bezmezného žalu;
A to srdce k smrti choré
Dotlí lásky u zápalu.
Sudby hrozné dotknula se
Ženy zoufalé již ruka:
Nevýslovnou žalu mukou
Velké její srdce puká.