„„A to vše pro Vás, z nedorozumění
Tak užíravě ve mně bouřilo!
Ó Marino! Kéž tehdy v roztoužení
Mé srdce raděj sebe zhubilo!““...
Marina mlčí, výraz v očích mění;
Když rek ustoupí, tu je k němu vzpírá
A slza kyne v nich a hned zas zmírá;
Ta její ňadra jak sníh padlý bílá
Se větším ruchem náhle oživila;
A krásných jejich rtův to lehké chvění
Jevilo vidně její rozjitření.