Ó kam jste se poděli, druhové milí,
Vy svědkové želův a radostí všech?
Ach! jak by vás rozvanul ve hravé spíli
Uchladlého větru juž podzimní dech!
A žertovné řeči víc nelinou rtové,
Ni veselý zpěv v spolku vířivě zní:
Víc nekouzlí duši ti milostní snové,
Juž uprchla mladosť a vše kouzla s ní!...
Kam hlavu svou skloním, tam teskno mrtvící;
Kam oko mé shlídne, tam zavítá žel:
Víc nezáří vstříce mi tvář se smějící,
A rozkoše zásvit, jenž v oku se stkvěl!
Můj život se vleče, jak pustina valná,
A před zraky tane mi příšerný stín:
Jen v bolesti zvěstuje slza mi kalná,
Že samoten bloudím jak pustiny syn!