„Tu rozložil jsem se ti na kanapé
A černou kávou nítil odvahu...
Můj nos juž výpar z uhlí v sebe lape,
Já smrť a život beru na váhu
A cítím, že proud žití mého kape
Jak s skály voda, když vysýchá parnem.
Mé čelo koupá se mi v potu žárném,
A strašné horko obstoupí mé tělo.
Tu Heine-a jsem popad’, v němž se mělo
Teď všecko hoře mé až na dno ztopiť,
A duch můj ze zoufalství k spáse vzchopiť.